Fields of Gold
By Maizy
1.kapitola - Přeměna
„Jaké je Tvé nejtajnější přání?
„Jen být jako otec…a bratr…“
„Splním ti Tvůj sen…“
Inuyasha prudce otevřel oči. „Kagome?“ Zeptal se tiše do chladivého vzduchu pozdní letní noci a jeho oči pomalu sklouzly dolů k táboru, kde spali ostatní jeho spolucestující. Oheň, který je chránil a hřál už dohořel a teď z něj stoupal jen tenký pramínek šedého kouře.
Sklonil hlavu, aby měl lepší přehled. Hned věděl, kde se objekt jeho myšlenek nachází. Tmavé vlasy rozprostřené přes spacák jako jemný závoj. Měsíc svítil stříbrným světlem na její klidnou tvář. Díval se na ni a byl si jistý, že když se mu před pár okamžiky ozval v hlavě její hlas, nebyl to sen. Asi by ho to ani nepřekvapilo, věděl, že nikdo z nich nezná skutečný potenciál jejích schopností.
Jakoby vycítila jeho pohled znenadání otevřela oči. Aniž by se podívala nahoru jeho směrem, zašeptala: „Inuyasho…?“ Slyšela tichý šramot a pak neslyšně dopadl na zem. Otočila k němu hlavu. Zrovna si vedle ní klekal. „Něco se mi zdálo…“ Řekla mu.
Přikývl. Věděl o čem mluví.
Cítila jak jejím tělem proudí nezvykle silná energie.
I on to cítil. „Kagome…“ Natáhl k ní ruku ve chvíli, kdy se zvedala a její tvář lehce přilnula do jeho teplé dlaně. Všechna ta energie jím projela jako blesk. Nestihl ani odtáhnout ruku. Zůstal se na ní šokovaně dívat. Jenže její tvář měla ještě šokovanější výraz než ta jeho. Tmavé zorničky se jí rozšířily.
„Můj bože…“ Vydechla nakonec, když ucítila jak jeho ruka opouští její tvář. „Co jsem to udělala…“ V očích se jí začaly třpytit slzy.
Jeho smysly na něj křičely. Něco je špatně! „Kagome…co se stalo?“ Zeptal se jí jemně. Potichu se zvedla a vzala jeho ruku do své. Naznačila mu, že se má také zvednout. Mlčky její přání splnil a nechal se odvést nedaleko do lesa, kde věděl, že je jezero. Přišli až ke břehu a ona se zadívala do třpytivé hladiny. Vzduch kolem byl těžký a nehybný. Hladina byla klidná a průzračná jako zrcadlo. Jediná vlnka nenarušila její posvátnou celistvost. Inuyasha udělal to samé. Sklonil se k vodě a zadíval se do ní jako do zrcadla. Měl zvláštní pocit. Proč byla Kagome tak vystrašená? Odpověď dostal vzápětí. Jeho tvář byla stále stejná jako vždycky, jen jeho uši zmizely. Místo nich měl po obou stranách hlavy uši stejně špičaté, jako Sesshoumaru. Na tvářích se objevily známé purpurové značky. Inuyasha teď už klečel na břehu a nebyl schopen slova.
Slyšel za sebou slabě vzlykat Kagome. „Moc mě to mrzí…“ Zavzdychala mezi vzlyky. Vždycky ho bolelo, když brečela. O to víc, když to bylo pro něj. Slyšel jak ztěžka dopadla na kolena. Dokázal si představit, že si schovává obličej do dlaní a tiše pláče.
„Kagome…“ Zašeptal před tím, než se otočil. Srdce se mu sevřelo úzkostí, když ji uviděl. Bylo to přesně tak, jak si myslel. Neváhal a přitáhl si ji k sobě do náručí. Vůbec se mu nebránila. „Kagome…“ Zašeptal znovu, když rukama jemně zajel do jejích hustých tmavých vlasů. Její tělo ho příjemně hřálo i přes haori, které měl na sobě.
„Co jsem to udělala?“ Hlas už se jí trochu uklidnil, ale pořád cítil jak se chvěje. Těžko říct jestli to bylo stresem nebo vydáním takového množství energie najednou. Nedokázal si ani představit, kolik energie je potřeba na to, přeměnit polovičního démona na plnohodnotného démona. Musela být vyčerpaná.
„Udělala jsi to, co jsi řekla, že uděláš…“ Zašeptal jí do vlasů. „Vzpomínáš…řekla jsi, že mi splníš sen.“ Věděl, že ho konečně začala poslouchat. Přestala se třást a zpozorněla. „Touha být jako otec…“ Zopakoval její slova. Lehce se od něj odtáhla a podívala se mu do hřejivých očí. Stále to byl on. Nikdo jiný. Pořád její Inuyasha. Lehce se usmála a pak se mu vrhla kolem krku a zabořila mu ubrečené tváře do stříbrných vlasů. Její výpad byl tak prudký, že měl co dělat, aby je oba udržel a nespadli do jezera za jeho zády.
„Já…nechtěla jsem, aby ses změnil.“ Zavzlykala. „Chtěla jsem, abys byl sám sebou.“
„Jen s tebou jsem sám sebou…Kagome.“ Zašeptal po chvíli. Bál se její reakce. Nechtěl ji od sebe odehnat. Vždycky ho měla ráda jako hanyou. Může ho mít ráda i teď, když se z něho stal opravdový démon? Youkai. Inuyashovi jakoby to začalo docházet. Stal se z něho úplný démon. Stal se tím, čím vždycky chtěl být. Jako jeho otec a nevlastní bratr. „Jestli ty s tím dokážeš žít, tak já taky.“ Řekl pevně.
Znovu se mu zadívala do očí. „Um-hm.“ Přikývla a pak dodala. „Já vím, že už jsi se nechtěl změnit.“ Co to jen udělala…právě, když už se smířil s tím, kdo je…tak dlouho to trvalo a ona všechno zkazí. Chtěla sama na sebe křičet.
Inuyasha vycítil její nejistotu a v odpověď ji ještě pevněji sevřel v náručí. „Kagome…já už jsem se nechtěl stát tou krvelačnou nestvůrou. Bestií, která nerozezná přátele od nepřátel. Tvůj dar mi dal novou šanci. Už se nebudu muset bát, že se jednou přestanu ovládat a ublížím ti. Už se nebudu muset schovávat v jeskyních za bezměsíčné noci a bát se, že každou chvíli zemřu, protože nemám své smysly a sílu… Konečně tě budu moct chránit 24 hodin denně 365 dní v roce. Bez výjimek. To je to, po čem jsem toužil. A tys mi to dala.“
Schoulila se mu do náručí. Konečně se trochu uklidnila. Její vzlyky už nebyly tak nezvladatelné, ale jemu se stejně zarývaly hluboko do srdce. Chtěl ji utěšit. Strašně chtěl. Ale bál se. Jednu ruku, kterou měl obtočenou kolem jejích zad jak jí objímal, nakonec přesunul výš a začal ji v pomalém uklidňujícím gestu jemně masírovat záda. Nepřemýšlel o tom. Prostě to dělal. Po chvíli už neslyšel přerývané dýchání ani tiché vzlyky.
Nevěděl jak dlouho klečel s tmavovlasou dívkou v náručí na břehu jezera než ji zvedl do náručí a se stále spící se s ní vrátil zpátky do tábora. Položil ji na její spacák tak, aby ji neprobudil a přikryl ji dekou. Sám pak opět vyskočil do větví stromu pod kterým ostatní spali. Věděl, že dnes už k němu spánek nepřijde. Měl toho příliš mnoho k přemýšlení. Tolik se toho změnilo ve zlomku několika vteřin. Co bude dál? Zůstane všechno tak, jak to bylo? Věděl, že jeho přátelům nezáleží na tom co je. A on měl v úmyslu s nimi zůstat. Zůstat s Kagome. Co k němu bude asi Kagome cítit teď? Rukou si sáhnul na místo, kde vždycky bývaly jeho stříbrné štěněčí uši. Teď ale jeho ruka nahmatala jen hustou změť jemných vlasů. Byl to zvláštní pocit nemít je tam. Jako člověk na to byl zvyklý, ale teď…jenže teď už vlastně nebyl hanyou. Teď byl youkai a jeho uši už nikdy nebudou tam, kde by měly. Nakonec mu snad ještě budou chybět. Jenže především budou jeho uši chybět Kagome.
Založil si ruce na prsou a zády se opřel o kmen. Nohy si zkřížil pod sebou v obvyklé pozici. Tessaiga jako normálně opřená o rameno. Zavřel oči a naslouchal zvukům noci. Jako hanyou měl oproti lidem neuvěřitelně citlivé smysly, ale jako youkai se jeho smysly nedaly srovnávat. Slyšel spoustu zvuků, které dříve nevnímal. Ten brouk dole v trávě, který se pokoušel vylézt na stéblo a spadnul. Pavouk několik metrů od něj právě šplhal napříč pevnou sítí a při každém pohybu zadrhával nohama o jednotlivá vlákna. A věc, kterou si uvědomil, že teď ví a nikdy dříve nevěděl, že by to bylo možné, ho překvapila – věděl přesnou polohu a vzdálenost zvuků. A pak ho napadla jedna věc…Sesshoumaru měl jako full-youkai svou pravou podobu. Jestlipak má i on svou pravou podobu jako měl jeho otec? A taky věděl, že Sesshoumaru se mohl přemísťovat jako zelené světlo. Byl zvědavý, jestli bude schopný dělat věci, které dělá jeho bratr. A pak mu to blesklo – Tessaiga! Už není poloviční démon, co když ho odmítne?
Otevřel oči a díval se na tmavé pouzdro své katany. Po chvíli seskočil z větve a lehce přistál na zemi. Poodešel kousek od tábora, aby ostatní nevzbudil. Bylo mu divné, že ho Tessaiga neodmítla, i když ji držel zatím jen za pouzdro. Zvedl meč v levé ruce před sebe. Teď se uvidí. Pravou rukou vytáhl Tessaigu z pochvy. V okamžiku se přeměnila do bojové pohotovosti. Inuyasha si nemohl pomoci a musel se usmát. Díval se na meč ve svých rukou a přemýšlel, proč ho Tessaiga přijala i jako démona. A pak mu to došlo – jeho otec byl přece také démon… Tessaiga byla jeho, ale sloužila k ochraně člověka – jeho matky. Inuyasha si byl jistý, že kdyby ji Sesshoumaru vzal do ruky a myslel při to m na svou smrtelnou chráněnku – Rin, Tessaiga by ho také přijala. Inuyasha věděl, že Sesshoumorova nenávist k lidem zdaleka není tak velká, jak se Démonní Lord snažil ukazovat. Jeho bratr už dávno nebyl ta chladná socha bez citů. Malá lidská dívka udělala s nesmiřitelným lordem něco neuvěřitelného - vdechla mu život.
Opatrně zasunul svůj drahocenný meč zpátky do pochvy. Potřeboval si pročistit hlavu. Což se mu nejlépe dařilo na lovu. Stejně bude brzy svítat. Alespoň budou mít ráno snídani. Zavětřil. Nikde v okolí necítil nic neobvyklého ani žádnou nepřátelskou auru. Mohl nechat své přátele v klidu spát. Stejně nebude daleko. Otočil se a za sebou uviděl Kiraru v její malé kočičí formě. Už před chvílí slyšel její tlumené kroky. Teď seděla klidně v tmavé trávě a velkýma očima ho sledovala.
„Dej na ně pozor než se vrátím. Jdu nám sehnat něco k jídlu.“ Řekl jí potichu.
„Mjůůů.“ Dala mu najevo, že rozumí a otočila se zpátky k táboru. Ještě viděl jak se usadila na okraji spících členů smečky. Zůstala sedět a hlídat. S úsměvem se otočil a v okamžiku zmizel mezi ztemnělými stromy.
youkai - démon
pls
(lanthara, 3. 11. 2009 20:40)